.

.

Rozdělení české společnosti na vládní a opoziční anebo pro-vládní a pro-opoziční tábor vidíme v každém kole předvolebních průzkumů. Pokud voliči z vládního tábora zvažují volbu jiné strany, je to také strana pro-vládní. Pokud voliči opozice vybírají z více stran, jde opět o strany z opozičního tábora. 

Pro zahraničního čtenáře lze napsat, že vládní tábor dnes tvoří strany neoliberální a převážně konzervativní – Občanská demokratická strana premiéra Petra Fialy, jeho strana je v evropské frakci ECR, křesťanští demokraté, TOP 09 a Starostové a nezávislí (EPP), do pro-vládního tábora ale patří i piráti nebo zelení. Neznamená to, že spolu vždy všechny strany souhlasí, ministři za Pirátskou stranu byli ostatně z vlády na žádost premiéra Fialy odvoláni na podzim 2024. Společnou charakteristickou pro-vládního tábora je ale přinejmenším ostrá kritika vládnutí a politiky lídra opozičního hnutí ANO a jednoho z českých oligarchů Andreje Babiše.

V opozičním táboře vedle ANO najdeme v různých odstínech národně-libertariánské subjekty – hnutí Svoboda a přímá demokracie, stranu Motoristů stavějící svůj program na obhajobě práva na automobil, ideálně se spalovacím motorem, hnutí Stačilo! vyrostlé na základech komunistické strany a bodující svou protievropskou a antisystémovou rétorikou, ale i Sociální demokracii soustavně požadující větší sociální transfery. Společným znakem opozičního tábora je kritika politického a vládního establishmentu.

Jiný pohled na věc nabízejí sociologické výzkumy popisující politické preference voličů. Ať se považují za voliče pravice (nejvíce ODS a TOP 09) anebo za voliče levice (nejvíce komunisté a zelení), v řadě požadavků na veřejný sektor se diametrálně neodlišují – pomyslní „všichni“ v České republice chtějí třeba zubaře zadarmo. Dnes i běžná návštěva zubního lékaře může vyjít i na nižší stovky euro. Voliči napříč stranami se ve velké většině přejí třeba také viditelné zkrácení pracovní doby. Voliči všech stran odmítají zvyšování věku odchodu nad 65 let, což je aktuální česká debata.

Velký rozdíl naopak panuje, pokud jde o důvěru ve veřejnoprávní média, zejména Českou televizi. Podle posledních dat agentury STEM České televizi (spíše) důvěřuje 78 % voličů vládních stran, na straně parlamentní opozice jí naopak 70 % lidí (spíše) nedůvěřuje. Jistě se zde projevuje základní pozice kritiky establishmentu anebo pocitu příslušnosti k němu.

Jiná otázka samozřejmě je, proč se osobní preference voličů k různým tématům ne vždy propisují do jejich voličského chování. Důležitá zde bude velmi nízká důvěra obyvatel Česka v politiku, politické instituce, vč. politických stran, ale v řadě ohledů i slabá důvěra v akceschopnost státu.

Témata, která českou společnost skutečně rozdělují – stojí proti sobě dva relativně silné tábory s protikladnými stanovisky – jsou podle dostupných dat dvě: otázka setrvání anebo vystoupení z EU v případném referendu a otázka manželství stejnopohlavních párů a adopce dětí těmito páry.

České veřejné debatě a politice se ovšem nedaří s viditelnými rozdíly pracovat produktivně, využívat je k proměně společnosti ve vzájemné debatě mezi zástupci různých kolektivních zájmů, primárně profilovaných politických stran. I to je jeden z důvodů současné české stagnace.

Patrik Eichler*

*Patrik Eichler je ředitelem  Masarykovy demokratické akademie