Jedenácté přikázání: „Nebudeš lhostejný.“

V letech 1938-1945 zde a v pobočných táborech nacisté zavraždili více než 30 000 lidí. Šlo o plánované, továrně organizované vyhlazování lidí. A nedělo se to za zavřenými dveřmi - dělo se to za bílého dne. Všichni o tom věděli.

Stalo se dříve nemyslitelné. A abychom parafrázovali Primo Leviho - může se to stát znovu. Každý desátý mladý člověk v Německu si nedokáže spojit pojem Osvětim, netroufám si říct, jak je to s Flossenbürgem.  Nevím, kolik jich je v České republice, ale organizace Post Bellum zjistila, že 60 % mladých lidí v České republice neví nic o událostech roku 1938. A nejnověji: počet pravicově extremistických přestupků na německých školách roste jako nikdy předtím.

Je tedy na nás, abychom šli příkladem i při těchto událostech. Udržovat památku, být pozorný a bdělý je naším úkolem. A proto musí být také pro žáky v celém Německu povinnou událostí - a ne jen doporučením - navštívit jednou za život památník koncentračního tábora. To ovšem vyžaduje od učitelů a vedení škol intenzivní přípravu a následnou práci na toto téma, a ne jen postoj „jdeme tam, protože je to povinné“. A...., protože i někteří muslimští žáci považují šoa za pravdivé a projevují radost, když se zmíní počet obětí, jak se stalo ve Wiesbadenu...... A pravicová mládež v Buchenwaldu vykřikuje nacistická hesla a znesvěcuje pamětní místo. Postavit se proti tomu vyžaduje od jednotlivců odvahu a odhodlání, aby se to už neopakovalo.

Flossenbürg měl asi 80 satelitních táborů, z nichž mnohé se nacházely v bývalých Sudetech, ve Welbothu u Hertine nedaleko Teplitz a u Leitmeritz. Zde byl zavražděn Dietrich Bonhoeffer. Byli zde vězněni Wilhelm Canaris, Kurt Schumacher a Josef Müller, stejně jako více než 100 000 dalších lidí z centra společnosti. Novináři, umělci, historici, ekonomové, teologové, právníci, podnikatelé, politici i obyčejní lidé.

Moje teta Ilse pracovala v muniční továrně Dynamit Nobel ve Welbothu. Byla jednou z „modrých žen“, jak se jim říkalo, protože při výrobě munice vdechovaly jedy. Přežila. „Modré ženy“, hlavně z Běloruska a Maďarska, pomáhaly mému dědečkovi na poli. Krmil je u jednoho stolu v rodině - to se nacistům nelíbilo. Ženy však později „chránily“ rodinu mé matky před Rusy.  Můj strýc Emil byl v Leitmeritz, v dole Richard II, protože poslouchal rádio BBC. Na podzim 44 pomohl ruským zajatcům k útěku, byl udán, pak musel na východní frontu a v červnu 1945 byl zneužit a zavražděn českými Revolučními gardami v areálu muniční továrny Welbother. Takových osudů bylo sto tisíc - pravděpodobně miliony. Tito lidé projevili odvahu v nejhorších dobách.

Před čtyřmi týdny byl 93letý Bogdan Bartnikowski ve Wiesbadenu vyznamenán Stříbrnou občanskou medailí. Ve dvanácti letech byl poslán do Osvětimi, kde zůstal až do osvobození. Jako jeden z mála, kteří přežili, pravidelně po mnoho let vyprávěl na školách v Německu o hrůzách a přežití v Osvětimi. Měli bychom si uvědomit, že nebude trvat dlouho a tito současní svědci již nebudou mezi námi.

Marian Turski, předseda Osvětimského výboru, pronesl mimořádný projev u příležitosti 80. výročí osvobození Osvětimi. O tři týdny později, 18. února, Marian Turski zemřel. Ve svém projevu varoval: „Naše dny, dny přeživších, jsou sečteny: Ale my neumlkneme, pokud vy, vy všichni, nebudete mlčet“. Jako jedenácté přikázání napomenul: „Nebudeš lhostejný“.

Toho bychom si měli být vždy vědomi. Zvláště v době, kdy jsou účastníci volebních kampaní napadáni na ulicích pravicovými davy, kdy se Židé v Německu již necítí bezpečně a kdy stranu, která je z velké části pravicově extremistická, volí více než 20 % Němců v celé zemi. Pak nám to všem nesmí být lhostejné. Aby se to už nikdy neopakovalo.

Helena Päßlerová - spolková předsedkyně Seligerova společenství u příležitosti vzpomínkové akce u památníku koncentračního tábora Flossenbürg 26. dubna 2025.