Poté, co se v lednu 1933 v Německu chopili moci národní socialisté a začalo okamžité pronásledování politických odpůrců, nastalo hnutí uprchlíků. Mnoho sociálních demokratů skončilo například v Československu. Jak se jim zde ale žilo jako uprchlíkům? Níže uvedený článek zabývající se touto otázkou vyšel v listopadových novinách sudetoněmeckých sociálních demokratů.

Freiheit 24.11.330

Emigrantská kuchyně v Praze

Krb bezdomovců

                Nedaleko Karlova náměstí na Novém Městě pražském můžete každý den v době oběda vidět dlouhý proud lidí, kteří procházejí bránou do dvora, ženy i muže, staré i mladé, spoře oděné lidi bez kabátů a klobouků vedle těch, kteří se ještě mohou pochlubit těmito oděvními součástmi. V ponuré, nezdobené hale na ně čeká prostý oběd.

                Tři stovky lidí, kteří se tu každý den scházejí, aby dostali svou misku s jídlem, jsou součástí tisíců lidí, které hnědý teror vyhnal z jejich domovů a rodin, z okruhu jejich práce a přátel, z jejich zaměstnání a domovů. Část těch tisíců, které vůdce jejich vražedných pronásledovatelů, čestný muž Adolf Hitler, ve svých rozhlasových projevech uráží jako "bezohledné spekulanty", jako "nečestné defraudanty" a "mezinárodní kliky" - s neskrývaným hněvem, že on a jeho loupeživé bandy tyto oběti minuly a že existují živí svědkové proti podvodům a lžím tyranů s hákovým křížem.

                Bylo by snadné provést efektivní srovnání života v Hnědém domě, v hornobavorském letním sídle. V paláci říšského kancléře, v luxusním vlaku, v mercedesu zabaleném do pentlí - a osudem těchto lidí, kteří v cizím městě často

                pět osob žijících v nevytápěné místnosti

 a stojí dlouhé fronty na misku, která je má na několik hodin zasytit. Bylo by snadné srovnat uprchlíka Hermanna Göringa, který po mnichovském puči před deseti lety zmizel za tyrolskou hranicí, aby pak vedl život rozmařilého světáka v Innsbrucku a později ve Stockholmu, s těmito uprchlíky, kteří jsou vděční za půjčené noviny a darovanou cigaretu. Takové srovnání by však jen dokazovalo něco samozřejmého: že podplacení žijí lépe než okradení.

                Tři stovky chráněnců pražských pomocných výborů (kteří tuto emigrantskou kuchyni zřídili) se umí smířit se svým osudem. Mluví bez závisti o ostatních emigrantech, kteří si mohli sami zaplatit jídlo, protože ušetřili část svého majetku, protože našli podporu u přátel nebo příbuzných, protože měli pracovní příležitosti jako českoslovenští občané nebo dokázali jako cizinci vybojovat půdu na úzkém poli svobodných povolání. Všichni ovšem často hovoří o tom, co ztratili (pro některé to byla jen podpora v nezaměstnanosti, pro jiné úřad, dům nebo rozsáhlá sféra činnosti a pro všechny to byla jejich vlast, kterou dodnes milují, a dnes toužebněji a odhodlaněji než kdy jindy). Znovu a znovu však poukazují na to, co zachránili: na život, který z nich byl vymlácen v kasárnách SA nebo jim byl udělán peklem v koncentračních táborech, a na čest, která je synonymem svobody a věrnosti svému přesvědčení a o níž nacističtí pohlaváři každý den vzrušeně hovoří z reproduktoru k lidem, které tak odporně znesvětili před celým světem zotročováním, zneužíváním a Gleichschaltungem.

                Na tvářích bezdomovců, kteří se zde scházejí v době jídla, je vidět psychické i fyzické strádání, ale není to banda beznadějných lidí.

Společenství, které zná smysl svého osudu a je odhodláno nezahynout v temném prostoru mezi narušenou minulostí a vytouženou budoucností.

A když se jejich myšlenky a rozhovory zatoulají k přátelům doma, kteří dnes sténají v žalářích, kteří jsou pronásledováni a přepadáváni na každém kroku, kteří drží jednu ruku se zaťatými zuby a druhou přísahají pomstu, pak vědí, že jsou sice vzdáleni od lidí, k nimž patří a za jejichž svobodu bojují, ale že nejsou odděleni. A že jejich neradostná existence v cizí zemi není bez cíle a bez budoucnosti.

                Nejtěžší pro většinu z nich je, že jsou odkázáni na pomoc a pohostinnost zvenčí. Útěchou jim je, že alespoň provoz této zázemní kuchyně je výsledkem jejich vlastní práce. Neúnavné kuchařky se hrdě chlubí spáleninami, které získaly za práci u kotle s polévkou, předseda vede seriózní a svědomitou evidenci každého ze tří set stálých zaměstnanců - a nikdo se nevyhne pohledu na tabuli, na níž jsou vypsána čísla těch, kteří se musí druhý den dostavit do služby v kuchyni. Loupání brambor pro tak masový provoz nebo třídění nepoživatelného hrášku z laskavě darovaného pytle hrachu není snadná práce a pro mnohé je zcela neznámá. Ale je to přece jen práce - a den co den se jí účastní mnoho lidí, kteří ani nejsou na řadě. "Je co dělat," říkají si - a společně sedí a pobrukují si staré bojové melodie, které ukradli hnědí bandité za své vražedné činy tam v ušlapané vlasti, ale které se jednoho dne znovu rozezní starými slovy a s novou silou.

-led.