„Nejsme tu proto, abychom nenáviděli, ale abychom milovali“

Vzpomínání nesmí mít konce, a proto nesmí mít konce ani kultura vzpomínání.

Před osmi desetiletími skončila druhá světová válka a Evropa a polovina světa se ocitly v troskách. Po dvanácti letech nacionálního socialismu, války a šoa následovalo osvobození koncentračních táborů, pád hnědého barbarství a umlčení zbraní. V tomto památném roce 2025 si také připomínáme kolektivní nesvobodu sudetských Němců v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku a jejich vyhnání v letech 1945/46.

Dnešní vzpomínka na oběti pochodů smrti na Tachovsku se mě osobně také dotýká. Jednak proto, že oba moji rodiče, Hans a Marie Pfeilovi, se zde v Tachau narodili a žili zde až do svého přesídlení v roce 1946, a můj bratr se narodil v Hohe Wacht v Tachau 10. února 1945.

Za druhé proto, že tato vzpomínková akce odráží také situaci, včetně politické, lidí, kteří zde v té době žili: Ve volbách v Tachově 12. června 1938 získala Sudetoněmecká strana (SdP) pod vedením gauleitera Heinleina 3694 hlasů, zatímco Německá sociálně demokratická strana dělnická (DSAP) v Československé republice pouze 425 hlasů a komunistická strana 58 hlasů.

V okrese Tachov se 40 400 obyvateli žilo také 311 židovských občanů. Cituji z článku okresního rabína u příležitosti oslav 600. výročí Tachova v roce 1929 s názvem: „Láska tachovských Židů k vlasti“: „S tímto ideálním vědomím slaví tachovští Židé toto vzácné výročí šesti set let lásky k vlasti tím, že se nadále řídí Sofoklovým antickým klasickým výrokem ‚Nejsme tu proto, abychom nenáviděli, ale abychom milovali‘. To bylo v roce 1929.

O několik let později - v noci 10. listopadu 1938 - byla zapálena tachovská synagoga a hasičům, kteří chtěli pomoci, bylo zabráněno požár uhasit. Dne 27. prosince 1938 byly i v Tachově zavedeny norimberské zákony. Z Tachova uprchlo 250 Židů do Ameriky a Anglie. Mnozí z těch, kteří zůstali, zahynuli.

Od ledna do dubna 1945 prošlo západočeským regionem několik transportů válečných zajatců a především pochodů smrti vězňů koncentračních táborů. Postup spojenců donutil nacisty k evakuaci koncentračních táborů, aby zahladili stopy po zvěrstvech páchaných na nevinných lidech. Pochody směřovaly především do koncentračního tábora Flossenbürg. Očekávalo se, že mnoho vězňů zemřelo nebo bylo zabito během pochodů smrti, jak ukázaly pozdější vykopávky.

V okrese Tachau bylo objeveno 15 masových hrobů. Většina nalezených těl byla usmrcena násilnou smrtí, ve většině případů střelou do týla. Ostatky více než 230 osob byly v září 1946 uloženy do hromadného hrobu zde na tachovském kopci a byl zde postaven památník navržený zednickým mistrem Janem Křížem, který byl pojmenován MOHYLA. Tento památník byl slavnostně otevřen pro veřejnost 16. května 1948.

Chtěl bych poděkovat městu Tachov za to, že tento památník udržuje a pečuje o něj, protože památníky jsou důležité nejen pro vzpomínku na oběti, ale také pro vzpomínání. Zvláště v roce paměti 2025 je tento památník tak důležitý, a to nejen kvůli vzpomínce, ale jako připomínka pro současnost a budoucnost.

Chtěl bych poděkovat městu Tachov za to, že tento památník udržuje a pečuje o něj, protože památníky jsou důležité nejen pro vzpomínku na oběti, ale také pro vzpomínání. Zvláště v roce paměti 2025 je tento památník tak důležitý, a to nejen kvůli vzpomínce, ale jako připomínka pro současnost a budoucnost.

„Kultura paměti je součástí demokratické kultury dějin a je jádrem našeho demokratického soužití“, jak řekl před čtrnácti dny na našem česko-německém semináři v Mariánských Lázních ředitel Památníku Flossenbürg Prof. Dr. Skriebeleit. A já bych dodal: vzpomínání, a tedy i kultuře vzpomínání, nesmí být konec!

Jako Seliger-Gemeinde, „Gesinnungsgemeinschaft sudetendeutscher Sozialdemokraten“ (Společenství sudetoněmeckých sociálních demokratů), chceme i na tomto místě připomenout, jak se sociálním demokratům dařilo zde na Tachovsku po převzetí moci. Sociální demokraté, včetně mých rodičů, dobře věděli, co je osobně čeká a kam události povedou. Někteří utíkali na české území a chtěli emigrovat. Po mobilizaci českou vládou však byli předáni německému wehrmachtu, který je na nákladním autě odvezl zpět do Tachova. Tam byli opakovaně vyslýcháni a někteří se nevrátili bez úhony.

Jednalo se o 30-35 tachovských občanů, z toho 20-25 sociálních demokratů, 6 komunistů a několik židovských obyvatel. Mezi zatčenými byl i můj otec Johann Pfeil. Můj otec přišel o práci, protože odmítl vstoupit do Henleinovy strany. Zatčen gestapem byl od října do prosince 1938 držen v ochranné vazbě ve věznicích v Tachau, Weidenu a Regensburgu.

Dvanácti lidem se podařilo uprchnout a emigrovat. Útočiště našli ve Švédsku, Norsku, Anglii a Kanadě.

Na tomto místě bych se rád zmínil také o doktoru Hamperlovi, který se bohužel dnes ze zdravotních důvodů nemůže zúčastnit, ale který historii Tachova a osobní zážitky mnoha lidí připomíná v mnoha publikacích, mimo jiné v knize „Vyhnání a útěk z okresu Tachov v Egerlandu 1945 - 1948“.

A ve včerejším e-mailu mi také připomněl nový židovský hřbitov v Tachově, který je nedaleko městského hřbitova a kde je další památník mrtvým vězňům z koncentračního tábora Buchenwald, kteří byli do Tachova převezeni vlakem a tam spáleni. I tyto oběti nacionálního socialismu si chceme připomenout.

Připomínka událostí z let 1945 a 1946 nás zavazuje ke třem věcem:

  1. ke kultuře vzpomínání, která slouží míru.

  2. k boji za demokracii a právní stát a proti pravicovým myšlenkám, antisemitismu a historickému zapomínání.

  3. jakož i k silnějšímu závazku vůči sjednocené Evropě.

Protože, jak řekl před 100 lety Friedrich Ebert, „demokracie potřebuje demokraty“.

V osmdesátém roce od konce války by oba památníky měly sloužit jako varování a dávat to jasně najevo: Nikdy více!

 

Spolková předsedkyně Christa Naaß, bývalá poslankyně, u příležitosti vzpomínkové akce na oběti pochodů smrti z roku 1945 26. dubna 2025 v Tachově/Tachově.