.

Když si vzpomenu na frenetický jásot "vítězů", na pouliční průvody, nablýskaná vojenská shromáždění a pochody, mám pocit, že o nějakém sjednocení nemůže být řeč.

V roce 1933 se v Německu dostali k moci národní socialisté. Okamžitě začalo pronásledování sociálních demokratů a komunistů, Židů a dalších osob, které nacisté označili za nepřátele. Pro mnohé z nich byl útěk jedinou možností. Jednou z hlavních cílových zemí bylo Československo. Země byla poslední demokracií ve východní a střední Evropě a žila v ní početně silná německá menšina, v níž existovaly i demokratické strany. O Velikonocích roku 1933 zveřejnily noviny sudetoněmeckých sociálních demokratů níže uvedenou zprávu. Text byl výzvou k podpoře sociálních demokratů, kteří nyní přicházejí do Československa.

Pohled do roku 1933 nám pomáhá lépe pochopit útěk a azyl v naší současnosti.

Freiheit 15.4.1933 Velikonoční příloha

Útěk

                Fouká ledový vítr a nese přerušovanou, tlumenou nebo pronikavou, ječivou, vzteklou pochodovou hudbu. Do ní se mísí zuřivé, běsnící výkřiky nespoutaných lidí; třesoucí se přitáhnu si kabát těsněji a jdu do lidové kuchyně, kde bez jakéhokoli smyslového podnětu sním své skromné jídlo. Vkrádá se do mě úzkostný, prázdný pocit. Z úzkosti a únavy se mi potí čelo. Stojím bez kontaktu s podobně smýšlejícími lidmi v tomto velkém městě v chaosu: strašlivá událost zničila a zahladila vše, co sloužilo lidským právům a lidské lásce. Místa, kde dříve žili vstřícní a milující lidé, jsou jako ruiny, prázdná, rozbitá okna bloudí kolem jako stíny z jiného světa.

                Slibnými, inspirujícími slovy národní mluvčí inspirovali a rozrušili zbídačený, zbitý, hladovějící lid, který se v touze po krvi vrhá na své domnělé trýznitele, zuří, vraždí a běsní. Moje myšlenky přicházejí a odcházejí, mozkem mi běží nesmyslné plány, zase je zavrhnu, abych vzápětí utrousil něco nového a neproveditelného.

                Lhostejně klusám přeplněnými, hlučnými předměstskými ulicemi, vzrušení lidé kolem mě spěchají rychlými kroky. Kolem se žene nekonečný řetěz aut s lidmi v podivných uniformách, mladými kluky, jejichž tváře nesou výraz špatně předstíraného nadšení, do jejichž nezkušených rukou byly svěřeny nebezpečné zbraně. Není možné, abych se do toho šíleného davu dlouho díval. Jdu do svého prostého Haimu, do kterého jsem se nastěhoval poté, co jsem odvedl svou malou rodinu do bezpečí daleko od té jejich.

Moje bytná ke mně spěchá s kulatýma očima a tváří, která jako by vypovídala o opovržení a zlomyslné radosti.

                "Byli tam dva pánové a prohledali vám věci! Chtějí, abyste se za hodinu vrátil."

                Nejistě se podívám na tu malou, tlustou ženu a nedokážu se vyhnout tomu, abych nehledal oporu na zárubni dveří, a v mžiku si vzpomenu na několik podobných příhod, které se staly před lety a při nichž jsem dlouho zůstával ve vazbě, když bývalý rozvraceč, rebel a vojenský radní byl politicky a odborářsky organizovaný, když jsem dlouho vykonával váženou profesi.

                Nerozhodně, a přesto s bušícím tepem, lhostejně odpovím houbovité Hebe, seberu těch pár rekvizit, strčím si je do kapes, ujistím se, že mám v kalhotách cizinecký pas, po špičkách odejdu a tiše zavřu dveře.

                Bleskově se rozhodnu, spěchám za dvěma přáteli, kteří mi schovali zavazadla, rychle se rozloučím s jejich ženami a kličkuji na nejvzdálenější předměstské nádraží. Tam se orientuji na příští vlak. Rozechvěle přepočítávám své skromné cestovní peníze a zjišťuji, že mám dost peněz na to, abych vydržel daleko za hranicemi.

                Při lakonickém oznámení paní domácí se mě zmocnila panika, ještě teď se mi třesou kolena a pořád si otírám čelo.

                Uplyne dlouhá půlhodina, než vlak odjede do vzdáleného dopravního uzlu. Vzrušení, radostní nebo apatičtí cestující v kupé. Rozhovory rebelů se prolínají do nesmyslného přívalu slov. Hledím do sluncem zalité časně jarní nádhery přírody; vítají mě vzdálené výšiny a lesy, které mě zvou k toulkám, daleko od lidí, jimž nepochopitelná síla vnutila své kouzlo. I v těch nejmenších vesničkách, které procházejí kolem, zuřivě gestikulují skupinky nezaměstnaných. Mezi tím se matně objevuje ta fantastická uniforma, všude nové vlajky a znak "vítězného povstání", před nímž nebyly ušetřeny ani kostelní věže.

                Usmívám se s křečovitým úsměvem nad nesrozumitelnou řečí horlivce, kterému nemohu a nechci odpovídat, a bez rozmýšlení listuji neškodnou knihou.

                Na provizorním příjezdovém místě se rychle podívám na další cestu a koupím si mapu k hranicím. Postupně se stmívá, dávám si skromnou svačinu a navazuju neškodnou konverzaci s průvodčím vlaku na příjezdové stanici. Osud mi v něm vychází nečekaně vstříc, skromný úředníček není v žádném případě pokrytec. Popisuje mi poměry na hranicích a zdá se, že chce odhadnout mé myšlenkové pochody. Odpovídám opatrně a dvojsmyslně. Hranice je dvojnásobně oplocená, řada uprchlíků už byla zatčena, někteří zastřeleni při útěku. Údajně nebezpečný propagandistický materiál byl zabaven.

                Nemohu si pomoci, ale musím myslet na své spolucestující. Jaký osud je asi čeká? Budou na svobodě, na útěku nebo zavření za mřížemi - na dlouhou dobu? Myšlenka na velkoměsto mi připomíná týrané, bité a zabíjené, strašlivý křik znásilněných v policejních věznicích. Uvidím ještě někdy své milované přátele, které spojoval jeden pohled na svět?

                Když si vzpomenu na frenetický jásot "vítězů", na pouliční průvody, nablýskaná vojenská shromáždění a pochody, mám pocit, že o nějakém sjednocení nemůže být řeč.