Sudetská sociální demokracie se upřímně snažila vytvořit vnitřní rovnováhu, aby tak postavila hráz proti přílivu, který s nástupem Hitlera k moci zaplavil Německo, Evropu a celý svět. Síly rozpadu a destrukce však byly silnější než dobrá vůle k mírovému uspořádání. Víme, jaké strašné dopady měla světová hospodářská krize ve třicátých letech na vysoce industrializované území Sudet, které bylo tak závislé na vývozu a citlivě reagovalo na výkyvy. Na vrcholu krize bylo v Německu přes šest milionů nezaměstnaných. V Sudetech byla nezaměstnanost ještě tíživější. Po mnoho let měly sudetoněmecké odbory více nezaměstnaných členů než členů v zaměstnání. Jejich rodiny žily z mizivých dávek. V této ponuré situaci musela sudetská sociální demokracie vést vyčerpávající a zničující boj na dvou frontách. Na jedné straně bylo třeba čelit výstřelkům českého nacionalismu, na druhé straně chránit sudetskou demokracii před náporem Třetí říše. ... Sudetská sociální demokracie, a to jí patří zvláštní čest, patřila k těm, kdo varovali a napomínali. V nejtemnějších hodinách se hlásila k hodnotám a ideálům a ke zdroji své síly. Prokázala svou solidaritu s pronásledovanými a utlačovanými, když bylo již velmi nebezpečné projevovat solidaritu.

Z: Willy Brandt – „Spravedlnost i pro Sudetské Němce“ v Sudetském ročence 1966, s. 20 a násl.